Dobrý den, ani nevím jak začít, aby z toho nebyl bestseller a taky ne stručný "inzerát" a předem se omlouvám, čeština není můj rodný jazyk. Kdo Vás osloví, řeší problém, který mám i já a už jsem z toho zoufalá. Je mi 42 let a už 3 roky je v mém životě ten nejlepší a nejúžasnější muž mého života, jakého jsem si vždy přála. V poslední době ale zápasím se svými pocity. Jako kdybych ho od sebe chtěla odehnat, jako kdybych nechtěla věřit, že mě může mít rád. Někdy šíleně žárlím (v podstatě bezdůvodně, práce mých domněnek), jindy mi je vše jedno. Mám pocit, že se od něj vzdaluji, i když nechci, neumím si v tom pomoct. Stavím se do opozice skoro ke všemu, co má rád a na čem mu záleží. Nejstrašnější je (těžko se mi to píše), že to už ví a týká se to i jeho nejbližších, za co se strašně moc stydím. Jsem na něho zlá. Je mi jasné, že mám problém v sobě (s důvěrou, nepustím si hodně lidí do soukromí atd.) ale moc si přeji vyřešit to, jen nevím jak. Vím však, že sama to nezvládnu. Můžu být šťastná a nejsem, nejde mi to. V sobě mám nějakou prázdnotu. Můžete mi prosím napsat, abych se vzpamatovala? Cokoliv... Upřímně děkuji za Váš čas

Dobrý den, Blanko,

v první řadě Vás musím pochválit. Češtinu máte perfektní.

S největší pravděpodobností máte v podvědomí programy, které souvisí se strachem ze zklamání. Jak uvádíte, „nevěřím“, že mě může mít někdo rád – souvisí opět se strachem, jako byste si nedovolila a nezasloužila lásku..

Přitom máte vedle sebe muže vedle sebe už poměrně dlouhou dobu na to, abyste věděla, jak se chová v běžných i v krizových situacích.

Jak jste se u mě na webu nebo jinde mohla dočíst, tato mentální nastavení jste si nevymyslela, nevsugerovala jen tak. Souvisí s dávnou zkušeností, kterou jste získala jako dítě nebo dospívající. Souvisí se vztahy k nejbližším lidem, které Vás ovlivnily, nejčastěji v dětství, kdy mozek nejvíce nasává informace, vyhodnocuje děje a zážitky na základě pocitů, které neanalyzuje, ale rovnou ukládá do povědomí „jako pravdu“.  Čili například hláška „ Když se budeš chovat takto, nebude tě mít nikdo rád“ dítě přijme jako fakt a je jedno, že si v dospělosti uvědomuje, že tomu tak být nemusí. V podvědomí je už nahrán jiný program, který vítězí nad logikou a vůlí.

Nejprve se zamyslete nad tím, jaký máte vztah k matce. Ať se mezi vámi stalo cokoli (každému se „něco stalo“), jaký máte pocit? Přijímáte ji takovou, jaká je? Má Vás ráda a Vy ji? Můžete ji v duchu upřímně obejmout? To samé pak k otci..

Pokud máte negativní pocity, jsou ve Vás určité bloky, které Vám brání prožívat život naplno i s riziky, které život přináší. Zklamání i ztráty k životu patří, neměly by nám však bránit tomu, abychom se zavírali do sebe a odmítali lásce dávat šanci.

V partnerství někdy dochází ke stagnaci, kdy má člověk pocit, že se vztah nikam nevyvíjí. Popřemýšlejte o tom, co by Vám udělalo radost, co byste si přála uskutečnit/ zažít? Promluvte si o tom s partnerem, jak se k Vašim přáním staví? 

Je dobré mít se vždy na co těšit, i kdyby to byly maličkosti. Drobné radosti život zpestřují a drží Vás dál od špatných nálad.

Moniko, více v této chvíli napsat nelze. Proč cítíte prázdnotu a nejste šťastná, může mít kořeny i jinde, než bylo zmíněno. K řešení je potřeba slyšet Vás a společně rozebrat Váš životní příběh.

Děkuji za důvěru, a pokud byste se rozhodla pro osobní setkání nebo rozhovor přes Skype, kontaktujte mne.

S pozdravem

Charlotte Benátská