Měla jsem růžové brýle

Bylo mi 29 let, když jsem se vrátila ze studia ze zahraničí a asi rok jsem byla sama, chtěla jsem přítele, ale nijak intenzivně  jsem ho nehledala.

Na jednom festivalu v létě jsem potkala známého ze stejného města, byl to krásný kluk, o pět let starší, povídali jsme si, pozval mě na drink a pak na večeři. Začali jsme a spolu sportovat a chodit :)

Asi po 6 měsících jsme začali spolu bydlet a já byla maximálně šťastná, jen jedna věc mi vadila a to, že byl přítel dost kritický, neuměl pochválit a kritiku mi vysvětlil tak, že to je vlastně dobrá věc, abych byla lepší, že kdo jiný by mi měl upřímně říci co a jak…Já měla růžové brýle a vše co řekl a vysvětlil, jsem uznala a měla za pravdu. Když jsem po 1,5 roce začala mluvit o dítěti, tak řekl že ne, že se máme dobře takhle sami a ze si budeme užívat života, cestovat a že dítě až někdy a jen jedno.

Neměl moc kamarádů a ani mým rodičům se nelíbil pro svou arogantní povahu, já jsem si až zpětně uvědomila, že vedle něj ztrácím své sebevědomí díky jeho neustále kritice a on je víc a víc sebevědomější. Chtěl mě změnit, že nemůžu byt tak hodná a naivní. Snažila jsem se dělat věci tak, abych pro něj byla dokonalá a aby vše bylo super, ale jak to tak bývá, bral to jako samozřejmost. Podvědomě jsem věřila, ze mě má rád, jen to neumí říci a ano měl, ale říkal, že člověk musí byt hlavně "sobec" a on se tak vlastně choval, kdežto já to neuměla, on byl u mě na prvním místě, ne já sama.

No asi po dalším roce jsem poznala jednoho muže, který měl rád badminton a tak že si spolu zahrajeme, bylo fajn, obdivoval mě, dával mi jeden kompliment za druhým a já jak mi to chybělo, jsem byla v sedmém nebi. Asi po par měsících se mi svěřil, že jeho manželka má rakovinu, brečel mi na rameni a já mu byla oporou. Podchytila se včas a léčba byla úspěšná, děkoval mi a zároveň pozval na večeři a pak mi řekl, ze mě má moc rád, ať s ním někam odjedu na dovolenou, i když věděl, že mám přítele. A tak jsem řekla NE. Občas jsme si šli zahrát badminton, každá chvíle s ním byla příjemná a mě to vracelo sebevědomí a úsměv.

Bylo nám spolu dobře a nakonec mi řekl, mě miluje a že se rozvede, že jsem jeho Osudová žena.

Řekla jsem, že tomu nevěřím, že je přeci ženatý…prý ať já odejdu od přítele a on do měsíce bude se mnou. Asi 6 měsíců mi trvalo, než jsem dostala odvahu rozejít se s přítelem, ale dala jsem to.

Ženatý partner bohužel po měsíci nepřišel a ani po 4 měsících.

Mezitím mě chtěl bývalý přítel získat zpět, začala jsem se s ním scházet, ale měla jsem strach, zda tohle není jen hra, jak mě získat zpět a pak se vše vrátí do té kritiky a negativity, ale zdálo se, že to myslel vážně.

Zvažovala jsem návrat k bývalému příteli.

Byla jsem ale opatrná, on se snažil a já si toho vážila, ale měla jsem strach z ublíženého chlapského ega.

Po pár měsících jsme se ale s panem ženatým potkali a on jak moc toho lituje a jak mě miluje, no  uvěřila jsem mu a opět od přítele odešla, ženatý pan nepřišel opět (prý mu vadilo, že jsem se scházela s bývalým přítelem) no a nakonec, že uděláme tlustou čáru a od letních prázdnin budeme definitivně spolu. Byl konec prázdnin a opět nic, zůstala jsem sama. Řekl mi, že doma sice není  šťastný, ale je spokojený a nic mu vlastně nechybí. 

Udělala jsem zásadní chybu

Bohužel byla jsem sama a měla ho ráda a naivně uvěřila, že mě miluje a že beze mě nemůže být. Stále sliboval, že se rozvede a já čekala na rozvodové papíry. On jen sliboval a sliby nedodržel. Nikdy bych nevěřila, že budu jednou patřit do skupiny žen, které uvěří ženatým mužům. Ztratila jsem 3 roky!...

Pak jsem se obrátila na paní Charlottu.

Potřebovala jsem někoho, kdo mi pomůže, měla jsem sebevědomí na nule, pocit, že ztrácím sama sebe i možnost založit vlastní rodinu a nevěděla kudy kam. Pracovaly jsme spolu na mé sebehodnotě, na mém myšlení a postupně jsem si začala věřit. Nejdůležitější pro mě bylo zbavit se strachu z budoucnosti.

Za několik měsíců jsem poznala někoho, kdo mě nezaujal na první pohled, ale po několika setkáních jsem zjistila, že je mi s ním fajn, i když jsem takový typ muže nevyhledávala a chvíli i trvalo, než jsem se zamilovala. Získal si mě tím, že byl férový a upřímný. Co řekl, dodržel. Stále více v mých očích bodoval, byl úplně jiný než muži před ním. Klape nám to dosud a nebráníme se možnosti založit rodinu.   

Nejen že jsme se já i on ponaučili z předchozích vztahů, ale já vnímala, že je to jiné v tom, že si dokážu vážit druhého, ale i sama sebe. Vnímat svou hodnotu není jen tak, často se to musí člověk pracně naučit, ale stojí to za to. Proč?

Nikomu nedovolíte, aby vás přehlížel a využíval. Je to pro vás přirozené a lidi, kteří mají tyto sklony, buď rychle rozpoznáte a odejdete nebo je vůbec nepotkáte! Tak to opravdu funguje.

Přeji všem ženám, aby neztrácely čas marným čekáním a aby věřily, že toho pravého je možné potkat. A nezůstávejte na své problémy samy:-).

S láskou Hanka